"Většina lidí je dost chytrá,aby jim došlo,že jsou hloupí,a štve je to,tak chtějí někomu ublížit."
Marilyn Manson

Vyvolení 1.kapitola

7. května 2013 v 22:56 | emmie
Takže...povídka,ke které snad dokážu napsat druhou kapitolu...?
Byla půlnoc.Mocná bouře lomcovala s okny a stará žena nemohla spát.Ležíc na boku pozorovala,jak za zamřížovaným oknem stékají kapky deště.Zvláštní,pomyslela si žena,přesně taková noc byla,když jsme našli ty dva.Jak jen že se jmenovali?Už mi paměť neslouží...usmála se sama nad sebou a rozvzpomínala se na staré časy.Dětský domov byl pořád její,ikdyž oni říkali,že už ne.Byla tehdy velká bouřka,jako tahle.Ani tenkrát jsem nemohla spát,cítila jsem,že se něco stane.A sotva odbyla půlnoc,ozval se zvonek a já pak přede dveřmi našla ty děti.Jen jméno si pamatovaly,nic víc...Zrovna tou dobou,kdesi za kouzelnou zdí,u okna stála krásná tmavovlasá žena v modrých šatech z pravého hedvábí."Drahá,pojď už spát,"kolem ramen jí objal nějaký muž.Měl rozčepýřené,černohnědé vlasy a věrné a ustarané jantarové oči.Pleť měl sivou jako bílá holubice.Všichni věděli,kolik starostí leží na jeho bedrech,ale jen královna se opravdu starala."Spát?Já nemůžu spát,když se děje tohle."pokynula směrem k oknu,"Ty ano?"její hlas byl až překvapivě klidný,což krále vždy vyvádělo z míry.Blesk proťal temnotu,jež vládla venku a na chvilku odhalil hrůzné siluety nočních tvorů,kterých se královna tak děsila.V té malé chvilce jasného žlutého světla mohli oba vládci spatřit také tuhý led.Led,který se vkrádal potichoučku každou noc blíž a blíž až do morku kostí.Nešťastní byli ti,kterým se nepodařilo uniknout děsivým spárům smrti.Zmrzlá krusta už pokrývala přes půlku království a oba dva vládci věděli,že jim ubýhá čas.Nikdo to ještě neřekl nahlas,ale všichni věděli,že jejich jedinou spásou jsou dědicové trůnu,ztracení za zdí.Zároveň si všichni uvědomovali,že nemají žádnou šanci včas je najít.Až doposud jejich hledání zabralo spoustu času,který zde nikdo neměl.Kdoví,říkalo se mezi lidmi,jestli už nejsou dávno mrtví.Ale královna věřila,že žijí.Její víru držel naživu dar víly sudičky,jež každému děťátku vložila do kolébky .Dřevěná soška malého srdce,ručně vyřezávaná,měla čarovnou moc.Teď obě sošky byly zamrzlé pevným,těžkým ledem.Však hluboko pod ledovou krustou stále dřímal život královniných dětí.Až zemřou,srdce pukne,rozletí se na tisíc ledových střepů.Podle věštby se zaryjou královně do kůže a do krve jí vnesou smrtelný jed.Ale královna nevěřila v takový konec.Doufala,že jednoho dne led roztaje a s ním i celá zem,že se znovu obnoví bývalá krása,že stromy budou opět zelené,že květiny budou kvést a slunce hřát.V to věřila.Jak naivní.Čistě nevinné.Assén se tomu někdy téměř smála,jak hloupé bylo věřit v návrat jejích dětí,záchranu jejího lidu.Ale co jiného jí zbývalo?
"Víš,kromě toho našeho,existuje ještě jeden svět.Je to krásný a podivuhodný svět,kde existují kouzla a čáry,kde nic není nemožné.Můžeš létat,číst myšlenky a ovládat všechny živly.Můžeš cokoliv." dívka se usmála a pohlédla do jiskřivých jantarových očí svého bratra.Pohledem jí lpěl na rtech a doslova hltal každé její slovo.Strčila si za ucho pramen tmavých vlasů a vyprávěla dál:"Ale život v tom světě nebyl jednoduchý."
"
Jak to?!" vyhrknul chlapec."Kdybys poslouchal,"napomenula ho sestra,"možná by ses to dozvěděl.Možná taky ne."
"A jak vím,že se to dozvím?"
"Nevíš."
"V tom případě to budu muset zařídit.Jak?"
"Stačí být potichu." Oba se uchechtli.
"Původně bylo všechno v pořádku.Lidem vládli Nesmrtelní,andělé,jejichž moc byla neomeziltelná.Ale byli hodní.Existovalo sedm Původních andělů a šest Dcer.Po celá staletí udržovali na světě řád a mír.Až jednoho dne,jedna z šesti Dcer,jmenovala se Nexera,porodila syna.Byl to nadaný,chytrý a zvídavý hoch a když vyrostl,stal se z něj silný a mocný mladý muž.Původní Nesmrtelní se ho začali obávat,a tak se rozhodli ho zabít.Nexera se však o plánované vraždě dozvěděla a spolu se synem Attikem uprchla.Skrývali se v horách,dokud se Attikus nestal plnoletým a nenabyl plné moci.Pak společně stvořili mocné bytosti,tak děsivé a krásné,až braly dech z úst-draky.První drak byl Mocný,druhý Okouzlující,třetí nesl jméno Neviditelný,pak Ledová,Temný,Věrný,Kouzelná,Krutý,Nádherný a poslední byla dračice jménem Něžná.Stvořili i víc magických bytostí:Jednorožce-bytosti z čirého světla,enty a driády-stromy,do kterých se vtělí duše zemřelých,nebo kočky-tvory tak tajemné,že jejich záhadu nedokázali rozluštit ani nejmoudřejší z Nesmrtelných."
"Kočky?" přerušil dívku její posluchač."Vážně?"
"Ano.Copak nevíš,že kočky sou kouzelný?"
"Jasně.Naše Borůvka je kouzelná akorát ve válení se na gauči."
"Achjo,s tebou je to marný."
"Asi máš pravdu...Jak to dopadlo s těma dvěma?"
"Najednou tě to zajímá?"
"Zajímalo mě to i předtím!"
"No tak dobře....Ostatním Původním došlo,co se chystá a vydali se za svou dcerou do hor.Omluvili se jí,ale Nexera jejich omluvu nepřijala.Attikus pak vyhlásil svým dědům válku,která trvala stovky let.Až dračice Ledová nemohla vystát všechen ten boj.Svým ledovým dechem zmrazila celé bojiště a nakonec se sama proměnila v ledovou sochu,která tam stála na památku strašlivé války.Ostatní draci se odebrali do hor.Původní zůstali zmraženi a naslala éra Synů,potomků pěti Dcer.Ale bez Původních andělů nedokázal nikdo,ani Attikus udržet temnotu,která se skrývala pod povrchem.A tak se na svět pomalu začaly prodírat beznaděj,žal a destruktivní,věčná a ledová tma.To ale nebylo všechno-temnota byla tak mocná,že pohnula se sochou Ledové dračice a po celé zemi se pomalu,pomaloučku začal plížit smrtící led.Magický svět se řítí do záhuby.Legenda ovšem praví,že jednoho dne se narodí vyvolený,chlapec či dívka rodu královského,a ten magickou dimenzi zachrání.A jednoho dne se vyvolený opravdu narodil,ale byl unesen a teď žije kdesi za kouzelnou zdí,která odděluje svět lidí a kouzel..."
"A tak to bude navždycky?Vyvolený vyroste a umře ve světě lidí,zatímco magická dimenze se rozpadne na kousíčky ledu jako nanuk?To je nespravedlivé."zamračil se chlapec-Henry.
"Já vím,ale s tím nic nenaděláš."
"Můžeš pozměnit ten příběh-to de,ne?"
Cesmína,tak se dívka jmenovala,se nepatrně ušklíbla:"Nejde."
"Vždyť jsi ho vymyslela ty!"
"Nevymyslela!"dál oponovala Cesmína."Já příběhy nevymýšlím,jenom je vyprávím, víš?Nemůžu pozměnit už danou věc,to přece chápeš."
"Nechápu,ale to je fuk."
Ten den měl Henry hodně o čem přemýšlet.Miloval,když mu Cesmína vyprávěla příběhy.Měla hebký,příjemný hlas a když vyprávěla,příběhy jako by se vám odehrávaly přímo před očima.Aniž by je popisovala,všechny postavy viděl tak živě,jako by to byli skuteční lidé.Realita jako by se rozplynula,jako by si na ně mohl sáhnout,jako by byl součástí děje.Bylo to krásné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heleine Fleming Heleine Fleming | Web | 8. května 2013 v 11:35 | Reagovat

Začíná to velmi zajímavě, akorát jsem se na začátku ztrácela, ale poté, co začala vyprávět Cesmína, tak jsem se našla, je to velmi zajímavý nápad a byla by škoda v něm nepokračovat. Asi bys nespřátelila co?.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama