"Většina lidí je dost chytrá,aby jim došlo,že jsou hloupí,a štve je to,tak chtějí někomu ublížit."
Marilyn Manson

Jeké to bylo překvapení,když jsem si rozbila obličej

30. května 2013 v 19:47 | emmie |  Patlanice ve všech směrech (aneb paleta nemusí být jenom černá)
Takže...už se vám to někdy stalo?Víte,co myslím.Jdu si tak po ulici,strašně šťastná,koukám do oblak a nevšímám si výmolů na cestě.Nevidím,jak se cesta mění v kostrbatou stezku,která mě vede hlouběji a hlouběji do lesa.Nevnímám varovné hvízdání ptáků a necítím,jak mě někdo tahá za rukáv,neslyším jeho zoufalé "Vrať se!Neodcházej,prosím!"...prostě mám svoje štěstí,svoje slunce,které svítí dál a dál a mě se zdá,že je jasnější a jasnější.Miluji svoje znovu získané slunce,které je pro mě vším a které jsem před nedávnem tak bolestivě ztratila.A myslím si,že už mi ho nemůže nikdo vzít.Slunce nesvítí jenom na mě.Nejsem pro ně jedinečná,jako to bývalo dřív,jsem jen někdo další,kdo vužívá jeho záře.Jenom někdo.Pro moje slunce možná neznamenám vůbec nic.JSEM nic.Jen další prázdné tělo,postava bez tváře.Ale já to netuším.Nevidím to.Opouštím svoje přátele a žiju jenom pro slunce,vlastně bych měla říct Slunce?Už jsem v hlubokém lese.Neznám cestu spátky.Ale pořád mám Slunce.Moje Sluncese ztrácí Mezi korunami stromů.Pomalu,pomaleji než kdy dřív,ale přeci jen přichází tma.Já jí nevidím.Pořád vnímám jen slaboučký obrys svého milovaného Slunce,jak prosvítá mezi stromy...Tma.Zprvu nechápu,jak se to stalo.Kde je Slunce?Kam odešlo?Proč už nezáří?Vím,že mě čeká noc.Dlouhá,předlouhá.Chladná,spíše mrazivá.Krutá.Bloudím po lese.Vyděšeně křičím,volám o pomoc,ale marně.Moji přátelé zůstali daleko,na kraji tmavého lesa.Nikdo mi nepomůže.Už bloudím dlouho.Bolí mě v krku od neustálého křičení.Mám strach.Nepohnulo se tam něco?Určitě to byl jenom výplod mojí fantazie.Můj vlastní stín mě děsí k smrti.Jsem paranoidní.Nebezpečí je všude."Co se to se mnou stalo?" ptám se sama sebe.Proč tu sedím a vyděšeně čekám,až se moje Slunce zase objeví,až si pro mě přijde?Nepřijde pro mě.Teď už to vím.Pro Slunce nic neznamenám.Najednou se mi stýská po mých starých přátelích.Vždyť to byli oni,kdo mě varoval před výmoly na cestě,a já je neposlouchala.Nechtěla jsem slyšet,že pro Slunce jsem nikdo.Ale teď už to vím.Najednou se se mnou celý svět zatočí a já padám a padám nekonečnou propastí.Zdá se to jako dny,týdny,ale nepadám déle než pět vteřin.Pak dopadám tvrdě na chladnou zem.Pomalu si sedám a sahám si na nos.Cítím mezi prsty téct krev.Mám jí všude na obličeji.Přes krev nic nevidím.Bolí to.Tak moc to bolí.Snažím se nějak zastavit krvácení.Volám znovu o pomoc,ale z hrdla my neunikne jediná hláska.Ne!Mám už moc málo krve.Už nic necítím-bolest,lásku,smutek,strach...Omdlévám.
Otevírám oči.Nic si nepamatuju.Co se to stalo?Jsem pořád v lese.Všude je sice tma,ale já vidím jasně,zřetelně rozpoznávám i drobné jehličí.Někde v dálce svítí jasné,bílé světlo.Zase můžu mluvit.Už nemám obličej mokrý od krve.Rozhlédnu se kolem sebe.Už nevidím stromy.Je tohle tunel?Ano.Takže umírám.Stačí jít za světlem...Slyším nějaké hlasy.Jsou mi povědomé...volají stejná slova.Něco jako "zůstaň","vrať se","neodcházej".Neslyším je moc dobře,ale vnímám je.Otáčím se.Už nevidím žádné světlo.Jenom tmu.A jdu hlouběji a hlouběji do té nekonečné,černočerné tmy.Hlasy už jsou zřetelnější,slyším je jasněji a jasněji.A pak už zase vidím Slunce.Počkat-je to doopravdy moje Slunce?Zkoumám ho zblízka,snažím se najít rozdíl...A opravdu.Je to jiné Slunce,vlastně už jenom slunce.Ale je krásnější a jasnější než kdy dřív.Rozhlédnu se kolem.Všude kolem mě rostou květiny.Za mnou je les,ve slunečním světle tak krásný.A přede mnou,někde v dáli,je cesta.Ta cesta,kterou jsem přišla.Až teď si všímám,že tu nejsem sama.Obklopují mě čtyři postavy.Jsou krásné.Vypadají..jako andělé?Jsem si ale jistá,že nejsem mrtvá.Vlastně se cítím živější,než kdy dřív.Chytáme se společně za ruce a odcházíme květinovým polem ke staré známé cestě,vedoucí ke štěstí.........Otevírám oči.Byl to krásný,překrásný sen.Obličej mě pořád bolí,cítím pach krve.Snažím se rozvzpomenout,co se to stalo.Poranila jsem se.Omdlela jsem.Zdál se mi sen.Krásný sen.A ač to nebyla realita,mám te´d nový cíl.Vstávám a potlačím všechnu bolest ze zlomených kostí.Nevnímám krev,strach ani bolest a jdu dál,Dál a dál.A snad jednou dojdu na květinové pole.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama