"Většina lidí je dost chytrá,aby jim došlo,že jsou hloupí,a štve je to,tak chtějí někomu ublížit."
Marilyn Manson

Ironie osudu-2.povídka (taky do soutěže..)

28. dubna 2013 v 12:46 | emmie
Po Pattiině smrti už nikdy nebylo nic jako dřív.Máma se nikdy neuzdravila,jak nám doktoři slibovali už tři roky.Když tátu pustili z vězení,aby se o mě mohl starat,utekl z města a já ho pak už nikdy neviděla.Jak jinak.Odstěhovala jsem se do Washingtonu ke staršímu bratrovi a můj jediný přítel zůstal Mike,957 kilometrů daleko.Dodělala jsem střední a dostala se na vysokou.Pár měsíců se všechno zdálo fajn.Dokonce jsem si našla i kamarády.Jenže pak jsem začala vídat Patiina ducha."Patti!" vykřikla jsem,když jsem ji poprvé uviděla,"Co tady děláš?!".Místo odpovědi se mi dostalo mrtvolné zaskučení a pak,jako by to byl písek,jejího ducha odvál vítr.Po několika dnech se scéna opakovala.A pak jsem viděla mámu.A ostatní duchy.Bylo těžké poznat,že ten student oblečený jako z 70.let už nežije.
Pomalu kráčím směrem ke koleji.Přemýšlím o té záležitosti s duchy.Neměla bych s tím někam zajít?Ne.Nechci skončit někde v ústavu jako "ta holka,co vidí duchy".To nepřipadá v úvahu.Před kolejí už na mě čeká Mellisa,kamarádka z knihovny."Ahoj"pozdravím jí.Usměje se a něco mi podává.Je to dárek."Za co?" nechápavě na ni hledím a v jejích očích hledám odpověď.Pořád se usmívá."Jen to otevři" zdráhavě si od ní beru balíček.Za chůze opatrně sundávám lesklý balící papír.Je to kniha.Jak jinak,vždyť je od Mellisy."Na rozloučenou."skoro šeptá.Ještě pořád se usmívá,chce udržet dobrou atmosféru."Cože?!" vyhrknu s vyčítavým pohledem."Zítra odpoledne odjíždím z města.Stěhuju se na Floridu."odpoví Mellisa trochu lítostivě,míň než bych chtěla."NE!Vždyť nemůžeš odjet!Co tvoji přátelé,škola...!Jak...?!"nechápu to.Jak může odjet?!Nechat mě tu samotnou?"Uklidni se,Lily.Budu za tebou jezdit a ty zase za mnou,ano?Můžeme si psát a volat...všechno bude ok,ano?"v tomhle je vážně dobrá.Už nešílím,ale jsem pořád naštvaná.A zoufalá.
Druhý den pomáhám Mellise zbalit poslední věci,Sleduju,jak nastupuje do auta,jak mi mává na rozloučenou,jak odjíždí navždy pryč.
Po dvou letech jsem konečně odpromovala.Sbalila jsem si těch pár věcí,co jsem měla,rozloučila se s bráchou a odjela zpátky do rodného Crosswoodu.Mike byl radostí bez sebe,když jsem mu po cestě volala.I přes obrovskou vzdálenost a šest let jsme zůstali pořád přáteli.Za to jsem byla ráda,poněvadž to byl v Crosswoodu můj jediný přítel.Čajovna Černá kočka už dlouho neexistovala.Když jsem si vyřirovala papíry,dozvěděla jsem se,že než máma umřela,odkázala mi dům.A tak tu bydlím.Zas,po šesti letech.Je to zvláštní pocit,kterého se nikdy nezbavím.
Procházím se po parku.Je už skoro večer,pátek.Na lavičce u rybníčku někdo sedí.Nepřítomě hledí do ledové vody."Melliso?"šeptám,když poznám známou postavu.Jsem šťastná.Přijela za mnou!Mellisa si stoupne a dívá se mi do očí.Je...jiná.Ale to nevadí.Je tady.Rozbíhám se k ní a chci ji obejmout,ale objímám jen prázdý vzduch.V tom mi to dochází.Mellisa je mrtvá.Klečela jsem tam hodiny.Brečela jsem tak moc,že moje slzy promáčely travnatou zem pode mnou.Proč?Proč musela umřít?Proč mi i ji osud vzal?Chci umřít.Umřít jako Mellisa.Jako Patti,máma.Možná že pak bude všechno lepší.Jdu do lékárny.Oči mám uslzené,když jdu se skloněnou hlavou po městě.Kupuju si prašky.Na spaní,na bolest hlavy,na cokoli.Jedině to by mi mohlo přinést útěchu.Smrt.Vzpomínám si na Annie Kingovou.Kde asi teď je?Možná bydlí pořád tady,v Crosswoodu.A co Sweetie,Amanda,Jenna?Vzpomínám si ale ještě na něco.Meredith Brownová.A náhle si uvědomuju,že nechci skončit jako ona.Ne,to nechci.A vlastně ani nechci umřít.Chci žít,jako všichni ostatní.Rozběhnu se směrem k domu Mika Mitchella,mého jediného opravdového přítele.Po cestě háži prášky do řeky.Mike mi pomůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama