"Většina lidí je dost chytrá,aby jim došlo,že jsou hloupí,a štve je to,tak chtějí někomu ublížit."
Marilyn Manson

Duben 2013

Ironie osudu-2.povídka (taky do soutěže..)

28. dubna 2013 v 12:46 | emmie
Po Pattiině smrti už nikdy nebylo nic jako dřív.Máma se nikdy neuzdravila,jak nám doktoři slibovali už tři roky.Když tátu pustili z vězení,aby se o mě mohl starat,utekl z města a já ho pak už nikdy neviděla.Jak jinak.Odstěhovala jsem se do Washingtonu ke staršímu bratrovi a můj jediný přítel zůstal Mike,957 kilometrů daleko.Dodělala jsem střední a dostala se na vysokou.Pár měsíců se všechno zdálo fajn.Dokonce jsem si našla i kamarády.Jenže pak jsem začala vídat Patiina ducha."Patti!" vykřikla jsem,když jsem ji poprvé uviděla,"Co tady děláš?!".Místo odpovědi se mi dostalo mrtvolné zaskučení a pak,jako by to byl písek,jejího ducha odvál vítr.Po několika dnech se scéna opakovala.A pak jsem viděla mámu.A ostatní duchy.Bylo těžké poznat,že ten student oblečený jako z 70.let už nežije.
Pomalu kráčím směrem ke koleji.Přemýšlím o té záležitosti s duchy.Neměla bych s tím někam zajít?Ne.Nechci skončit někde v ústavu jako "ta holka,co vidí duchy".To nepřipadá v úvahu.Před kolejí už na mě čeká Mellisa,kamarádka z knihovny."Ahoj"pozdravím jí.Usměje se a něco mi podává.Je to dárek."Za co?" nechápavě na ni hledím a v jejích očích hledám odpověď.Pořád se usmívá."Jen to otevři" zdráhavě si od ní beru balíček.Za chůze opatrně sundávám lesklý balící papír.Je to kniha.Jak jinak,vždyť je od Mellisy."Na rozloučenou."skoro šeptá.Ještě pořád se usmívá,chce udržet dobrou atmosféru."Cože?!" vyhrknu s vyčítavým pohledem."Zítra odpoledne odjíždím z města.Stěhuju se na Floridu."odpoví Mellisa trochu lítostivě,míň než bych chtěla."NE!Vždyť nemůžeš odjet!Co tvoji přátelé,škola...!Jak...?!"nechápu to.Jak může odjet?!Nechat mě tu samotnou?"Uklidni se,Lily.Budu za tebou jezdit a ty zase za mnou,ano?Můžeme si psát a volat...všechno bude ok,ano?"v tomhle je vážně dobrá.Už nešílím,ale jsem pořád naštvaná.A zoufalá.
Druhý den pomáhám Mellise zbalit poslední věci,Sleduju,jak nastupuje do auta,jak mi mává na rozloučenou,jak odjíždí navždy pryč.
Po dvou letech jsem konečně odpromovala.Sbalila jsem si těch pár věcí,co jsem měla,rozloučila se s bráchou a odjela zpátky do rodného Crosswoodu.Mike byl radostí bez sebe,když jsem mu po cestě volala.I přes obrovskou vzdálenost a šest let jsme zůstali pořád přáteli.Za to jsem byla ráda,poněvadž to byl v Crosswoodu můj jediný přítel.Čajovna Černá kočka už dlouho neexistovala.Když jsem si vyřirovala papíry,dozvěděla jsem se,že než máma umřela,odkázala mi dům.A tak tu bydlím.Zas,po šesti letech.Je to zvláštní pocit,kterého se nikdy nezbavím.
Procházím se po parku.Je už skoro večer,pátek.Na lavičce u rybníčku někdo sedí.Nepřítomě hledí do ledové vody."Melliso?"šeptám,když poznám známou postavu.Jsem šťastná.Přijela za mnou!Mellisa si stoupne a dívá se mi do očí.Je...jiná.Ale to nevadí.Je tady.Rozbíhám se k ní a chci ji obejmout,ale objímám jen prázdý vzduch.V tom mi to dochází.Mellisa je mrtvá.Klečela jsem tam hodiny.Brečela jsem tak moc,že moje slzy promáčely travnatou zem pode mnou.Proč?Proč musela umřít?Proč mi i ji osud vzal?Chci umřít.Umřít jako Mellisa.Jako Patti,máma.Možná že pak bude všechno lepší.Jdu do lékárny.Oči mám uslzené,když jdu se skloněnou hlavou po městě.Kupuju si prašky.Na spaní,na bolest hlavy,na cokoli.Jedině to by mi mohlo přinést útěchu.Smrt.Vzpomínám si na Annie Kingovou.Kde asi teď je?Možná bydlí pořád tady,v Crosswoodu.A co Sweetie,Amanda,Jenna?Vzpomínám si ale ještě na něco.Meredith Brownová.A náhle si uvědomuju,že nechci skončit jako ona.Ne,to nechci.A vlastně ani nechci umřít.Chci žít,jako všichni ostatní.Rozběhnu se směrem k domu Mika Mitchella,mého jediného opravdového přítele.Po cestě háži prášky do řeky.Mike mi pomůže.

Deník kočky

28. dubna 2013 v 11:54 | emmie |  Život v kožichu (aneb jaké to je být kočka)
Takže...kromě pár vzhledových změn (rejpalové,přišla vaše chvíle!) jsem se rozhodla přidat novou rubriku.Inspiroval mě k tomu příchod kotěte.Zrovna teď se válí vedle mě a dělá,že spí,aby pak mohla umblíženě mňoukat a vyčítavě na mě upírat žlutozelené oči,až jí nechtěnně "probudím".Vzhledem k tomu,že já i ElČa máme kočku/kočky/kotě/koťata,vy,naši milí nečtenáři,budete odninějška zasvěceni do kočičích životů.Ikdyž jen virtuálně.A kdyby se tu snad našel nějaký další kočkomil,může mě informovat o vylomeninách svojí kočičky na mail levitathem@seznam.cz a já jeho článek uveřejním tady na blogu.Příjde mi to jako docela dobrý nápad,takové oživení.Ikdyž nevím nevím,s naší ubohou návšťevností to asi nevyjde.No,uvidíme.
Zatím sbohem,noční tvorové!

Zamrzající srdce-povídka do soutěže :)

26. dubna 2013 v 18:38 | emmie
"Co to proboha máš na sobě?"vyjekla Amanda Breckettová.Vypadala opravdu zděšeně."Očividně byla zase v butiku 'Zvratky'.."ušklíbla se Annie Kingová.Abyste rozuměli...Annie Kingová je na naší škole něco jako bohyně.Však to znáte,každá škola takovou má.A má taky její otravné poskoky-Amandu Breckettovou,Sweetie Gibbovou a Jennu Oliverovou.Jen škoda,že je každý tak miluje.Chce k nim patřit snad každá holka.Některé jsou schopné kvůli nim i páchat sebevraždy.Jako třeba Meredith Brownová.Meredith nedělala hezké věci.Jenže Annie to pořád nestačilo.A tak se Meredith rozhodla,že spáchá sebevraždu.Když nikdo nebyl doma,zamkla se ve svém pokoji a klíč vyhodila z okna.A pak svůj pokoj zapálila.Bývala by tam uhořela,kdyby zrovna domů nepřišla její sestra.Poslali jí do blázince,hodně,hodně daleko.
Nikdo neví,jak Meredith skončila.Říká se,že z blázince utekla a teď hledá Annie aby se jí pomstila.Ale pravdu zná jenom Annie.A nehodlá jí vypustit na povrch."Vykašli se na ně,Lily.Nestojí za to."šeptla mi do ucha Patti,moje nejlepší kamarádka.Ještě že jí mám.Bez ní bych to asi nezvládla,teď,když je na tom máma tak špatně."Mám chuť poslat je na Alijašku." šeptala jsem jí nazpátek.Ve skutečnosti bych Annie a Amandě udělala mnohem horší věci.Ale ovládám se.Naštěstí.Patti mě zatáhla rukáv košile a zamířila k čajovně.Potřásla jsem hlavou,abych zahnala ošklivé myšlenky.Nenechám si přece zkazit celý den.Čajovna Černá kočka patřila Pattiině mámě,paní Hillcrestové.Pattiina máma byla blondýna,stejně jako Patti.Byla nízká a měla vlídnou tvář s hnědýma očima.Nosila jenom volné a pohodlné oblečení a skládala krásnou hudbu.I její manžel měl nadání a společně vedli kromě čajovny také pěvecký sbor,kam Patti chodila.Patti byla skoro stená,jako její máma.Blond vlasy jí sahaly až po pás.Ráda je zaplétala do rybích copů,což většinou trvalo celou věčnost.Měla tmavě hnědé oči v barvě dubové kůry a krásně zpívala.Školu moc neřešila,protože stejně pořád zpívala nebo malovala portréty jejích blízkých.Když jsme vešly,veselý zvonek nad dveřmi mi připoměl,jak jsem se na dnešek těšila.V čajovně bylo prázdno.Nezněl tu šum lidských hlasů,který jsem tak ráda poslouchala,nebylo slyšet cinkání cínových lžiček ani usrkávání horkých čajů.Za pultem se krčil Mike,brigádník,co měl dneska směnu."Ahoj,holky" pozdravil nás.Zněl nervózně a přiškrceně,jako by se nás bál."Co se tu stalo?Myslím,kde všichni jsou?" spustila Patti trochu udivěně."Koho myslíš?" zeptal se Mike,který se očividně snažil vyhnout tomuhle rozhovoru."Myslí zákazníky." zněla jsem trochu skepticky,když jsem to říkala."Nedáte si čaj?" snažil se Mike změnit téma.Nechtěl přijít o práci."Ne." odsekla nevrle Patti a sedla si na barovou stoličku u pultu.Neměla ráda 'prázdné' dny."Já jo." opáčila jsem a opřela se o pult."No,"začala jsem,abych zachránila Mika od dalšího mluvení,"aspoň budeme mít klid oslavit ty tvoje narozky.Dneska je ti oficiálně čtrnáct!"zalovila jsem v tašce a vytáhla malou černou krabičku se stříbrným nápisem Swarowski."Všechno nejlepší" usmála jsem se a potřásla jí rukou.I ona se usmála,což bylo dobré znamení."Ó,to je nádhera!"vypískla Patti,když otevřela krabičku.Byl v ní maličký červený přívěsek ve tvaru javorového listu.Patti toužila odstěhovat se do Kanady."Lily!To tě muselo stát majlant...!"Bylo vidět,že se jí dárek líbí a mě spadl kámen ze srdce.Ten přívěsek byl opravdu drahý,a já si strachy,že se Patti nebude líbit,okousala nehty na rukou.Usmívala jsem se na ni a sledovala,jak si kolem krku zapíná stříbrný řetízek,a jak se při tom šťastně zubí."Taky pro tebe něco mám,"ozval se Mike,rudý až za ušima.Nebylo tak těžké poznat,že se mu líbí.Ryšavé vlasy mu trčely do všech stran jako hřebíky a upřímné modré oči upíral přímo na Patti,když jí podával červený balíček.Když jsem si později četla tu knihu,kterou Mike daroval Patti ke čtrnáctým narozeninám,cítila jsem se opět šťastná jako dřív,jako by se nikdy nic nestalo.Pattiinu oslavu jsme si všichni tři náramě užili a to odpoledne se Mike stal nenávratně členem naší 'party'.Scházeli jsme se pak každé odpoledne a užívali si života.Až se přiblížil den,kdy mi mělo být patnáct.Bylo léto a bylo krásně.Všichni tři jsme stanovali na naší zahradě.Opékali jsme buřty a vyprávěli si strašidelné historky a prostě jsme si užívali.Nikdo znás netušil,že za pár hodin najdou v lese mojí nejlepší kamarádku mrtvou.Nikdy jsem od ní nedostala dárek kpatnáctým narozeninám.

O spřízněných duších a správně probdělých nocích

21. dubna 2013 v 10:31 | emmie |  Víly a šálek čaje(neboli Nějaké to magično)
Takže...někdy se stane,že narazíte na zvláštního člověka.Člověka,který je vlastně úplně normální.Nic zvláštního.A pak souhrou osudu skončíte vedle sebe a mluvíte o věcech.Někdy jsou to úplně normální věci jako škola/práce,přátelé...a někdy jsou to otázky smyslu života,nekonečné energie či hromadného vraždění za 2.světové.Máte pocit,že jste úplně sami,nic kromě vás neexistuje.A je vám skvěle.Tak možná vypadá souznění.Možná ne,protože to nikdo nemůže potvrdit.Já si myslím,že existuje pro každého znás bytost,která nám dokonale rozumí.Někdy to může být člověk,kterého znáte celý život,jindy zas někdo,s kým se znáte sotva pár hodin.Někdy to může být váš nejlepší přítel,někdy zas váš partner.Kdokoli.Jen se zamyslete-někdo takový ve vašem životě existuje.Pořád nevíte?Hledejte.Protože tam někde je-jenom ho nevidíte.A buďte trpěliví.Dřívě či později se objeví.Dejte mi vědět,až to bude.Dalších pár šťastných lidí na naší planetě.Proč ne?Já jsem šťastná.Jsem šťastná a vím to o sobě,tak jak by to měl vědět každý.Protože jestliže máme rodinu nebo dobré přátele,kteří za to stojí,jestli darujeme a dostáváme lásku,tak jsme šťastní.Vidíte snad nějaký důvod,proč si neužívat života?Já ne.Ikdyž vám umře někdo blízký jako třeba maminka nebo sourozenec,není důvod truchlit věčně,protože život jde dál.A jednou se přece zase všichni setkáme...
Víte,mám teď kotě.Opravdu břetanově drakózně adorablovní kotě.A proto jsem šťastná.Ale když se zamyslím,byla jsem šťastná už dřív-jen jsem se nedokázala povznést nad všechna ta nesmyslná trápení.Ale když jsem to konečně udělala....Myslím,že stojí za to věřit,doufat,přát si.Nakonec,všechna přání se splní,jen musíme být trpěliví.Na všechny se jednou dostane.Ikdyby to mělo být za týden,za rok,za několik let.Všem se nám splní naše přání.A ejhle,máme tu problém.Kdyby chtěl někdo argumentovat způsobem:"Přeju si,aby můj pes znova žil,což nemůže,takže je to pěkná hovadina."Tak jo.Jak už jsem určitě někde zmínila,tak věřím na reinkarnaci,tzn. že když někdo umře,jeho duše se znovu narodí jako někdo jiný.Takže vraťme se k příkladu mrtvého psa.Dotyčný možná už svého psa neuvidí jako psa,ale je dost možné (aspo%n podle mojí teorie),že se s ním setká jako s někým jiným.Například to může být mimino,co se narodí vašim sousedům,nebo malá ještěrka,kterou najdete na zahradě...A s tou ještěrkou se budete cítit prazvláštně,jako s vaším mrtvým psem.Už to chápete? :)
PS:Magie je všude-stačí se koukat pořádně.

1.kapitola slavného díla

13. dubna 2013 v 21:21 | ElČa |  Povídky aneb primitivní dílo budoucích nespisovatelů
Vběhla jsem na silnici... Nebyla jiná možnost..Kapky deště se mi na obličeji mísily se slzami a krví, jak jsem několikrát upadla na zem...... Polilo mě horko.... drkotaly mi zuby.... Vybrala jsem pěkné místečko na odlehlé silnici, moc tam auta nejezdila. Schoulila jsem se do klubíčka..Mé oči se samy zavřely, nechtěly vidět co je čeká... Byly slyšet kola přijíždějícího auta... Zatla jsem pěsti. Bylo to jako ve spomaleném záběru. Nashledanou Jessico Keys, nashledanou mami...tati..... Zaslechla jsem skřípění brzd.... Necítila jsem bolest.... Poslední co jsem cítila byla opojná vůně liliového šamponu
se kterým si maminka myla své krásné černé kadeře jejích dlouhých vlasů.....
_________________________________________________________________________________________
Probudila jsem se v lese. Krásně to tu vonělo. Nic mě nebolelo. Pohlédla jsem na své ruce a lekla se. Místo mých rukou s okousanými nehty a jizvami tam byly šedé vlčí tlapy. Můj pohled padl na průzračně čistou řeku s omýlanými oblázky. Zděsila jsem se. Koukaly na mne dvě veliké modro-zelené oči pod kterými byl čumák (!) Hlavu mi rámovaly kaštanově hnědé vlasy se zeleným melírem. Za mnou se míhal šedý ocas. Taky můj, hádám, pomyslela jsem si ironicky.

Naivní úvahy

13. dubna 2013 v 20:46 | ElČa |  Superhrdinové od A do Z (+pár šťavnatých detailů)
Nedávno jsem začala kamarádit se dvěma holkama z mojí třídy. Jsou spolu nejlepší kamarádky. Proč jsem si vybrala zrovna je:tak připadaly mi zábavné, kamarádské a byly mi příjemné, něco mě k nim táhlo. Časem se z toho vylíhlo docela pěkné přátelství a já se vší naivitou doufala, že budem kámošky na život a smrt...Byla pravda že tyhle dvě holky měly problémy s alkoholem a známkami ve škole, ale to mi bylo jedno....Hlavně když se se mnou baví...Věnovala jsem jim veškerý čas...zvala je k nám, do kina atd. .... Bylo mi s nimi skvěle.... Ale pak se na mě vykašlaly....Bolest v srdci jsem skrývala a předstírala jsem že je všechno O.K...... Naivně jsem jim odpouštěla všechny podrazy....Házely mi klacky pod nohy a já pořád dělala jakoby nic..... Ale minulý týden to byl takový psychický nátlak, brečela jsem celé noci, byla jsem nevyspalá...Dostávala jsem astmatické záchvaty a motala se mi hlava že jsem se bála zvednout abych neomdlela....Řekla jsem si NE.Tohle nemůžu akceptovat dál jinak se zhroutím...Zjistila jsem že ve třídě jsou i další lidi se kterýma se stojí za to kamarádit...Ti lidé mi pomohli se z toho dostat.... Takže díky fajn lidičkám,děláte nám lepší svět :)

Cennější než zlato a přitom horší než sedmihlavá saň

10. dubna 2013 v 21:27 | emmie |  Patlanice ve všech směrech (aneb paleta nemusí být jenom černá)
Takže...nedávno (ještě před velikonoci) jsem se přiloudala po shcodech dolů do obýváku,že teda nabarvíme ty vajíčka.Na poslední chvíli,jak jinak.No,dejme tomu,že jsem přišla trochu pozdě.Našla jsem maminku klečící na zemi,jak prohrabuje krabice s fotkami a listuje starými alby.Tak si tak sednu k ní a vezmu první album,které se mi dostane pod ruku.Pak schází dolů můj bratr a potkává ho stejný úděl.No,za chvíli už je nás tam všech pět,sedíme na zemi v obýváku,listujeme a prohlížíme a nostalgicky vzpomínáme na prázdniny a výlety,na to,jak šel bráška k zápisu a já tam pobíhala s fontánkou na hlavě,nebo jak měli bratři moji účesy á la kastrol.A jak jsme tam tak všichni seděli a společně se smáli,uvědomila jsem si,co všechno vlastně mám.Mám milující mámu,která má stejně dokonalý úsměv už přes deset let,tátu,který je pro každou srandu.Mám bráchu,co byl nejchytřejší ze třídy a pak ještě jednoho,co se tak hrozně vztekal,když jsem se narodila.A pak...pak je tu rodina,kterou jsem získala za posledních pár let.Myslím tím nového mamčina partnera,který má super smysl pro humor a malého brášku,co se narodil minulý červen.Rodina je vlastně to nejcennější,co máme,ikdyž se to někdy nezdá.Zrovna ty dny,kdy mám pocit,že nemám žádnou opravdovou kamarádku,je tu pro mě maminka,která všechno vyslechne jako vrba a poradí i v nejdelikátnějších situacích.Rodina vás vždycky podrží,podají vám ruku než spadnete ze skály.Co já bych si počala,kdybych neměla tu bandu "usmrkanců",co bych někdy nejradši zaškrtila?

Na pokec do domova důchodců,nebo radši do francouzské mučírny?

6. dubna 2013 v 17:15 | emmie |  Superhrdinové od A do Z (+pár šťavnatých detailů)
Takže...ach bože.Rodiče včera odjeli do Milána a povolali babi a jejího seniorského přítele k nám domů hlídat ten náš malý zázrak (třičtvrtě ročního brášku).A já každou vteřinu trpín víc a víc.A ne jenom proto,že nemůžu vystát,jak bábi dělá všechno špatně.Má možná manuál,ale nic neví,ikdyž si myslí,že je vševědoucí a nepřekonatelná.Doma je větší nuda než na trapné mikulášské party pro sedmileté vrstevníky mého hyperaktivního bratránka,kam jsem zvaná už tak od pěti.Mimoto se nemůžu dovolat svojí nejlepší kamarádce.Mohla bych jít ven,ale asi už jsem zlenivěla neustálým válením se na posteli a sledováním Pretty Little Liars.Liju do sebe jeden čaj za druhým a ve volných chvílích,kdy se mi podaří na chvíli pll vypnout,poslouchám Freaks od Hawk in Paris.A stěžuju si sama sobě.Ale možná si za to můžu sama,že se tolik nudím...Neumím užívat okamžiku a prakticky si pořád jenom stěžuju,jak je to hrozné.Nemám na víc?Než si jenom stěžovat na blog a čekat,až víkend skončí?Je to vlastně vtipné.Typické klišé znuděných puberťaček.Tak hluboko klesám.Ale co na tom?Všichni se musí dotknout dna,aby zjistili,jaké to je vyšplhat zpátky na vrchol.Namáhavé.
Kamarádka Deprese na sebe nenechala dlouho čekat a sotva se Dobrá nálada pomaloučku odbelhala zadními vrátky,už klepala na dveře se spacákem a jejím oblíbeným polštářem z černého sametu."Ty tu přespíš?" ptám se jí trochu zklamaně.Doufala jsem,že bych zašla navštívit Jaro do nemocnice.Vlastně ani nevím,proč s tím mám takový problém.Druhá kamarádka Nuda už přišla před chvílí,tak si uděláme pyžamový večírek.Mě je to vlastně jedno.A tak jsem skončila s Nudou a Depresí v jedné místnosti s hromadou popcornu sledujíc nesmyslné seriály pro dospívající a stěžujíc si na svůj hrozný život.Asi se odstěhuju.No,tak to je ode mě asi všechno.
Sbohem,šílenci!