"Většina lidí je dost chytrá,aby jim došlo,že jsou hloupí,a štve je to,tak chtějí někomu ublížit."
Marilyn Manson

Takže vážení...

13. srpna 2013 v 0:05 | emmie
Takže...Mí milí vymyšlení přátelé.Jak jistě všichni vědí,moje dosavadní-ač velice krátká-blogová kariéra nebyla nic moc.Napsala jsem pár (98%) článků,které byly nanejvýš hloupé a kazily mojí nepřekonatelnou imidž.Je tu několik povídek,ke kterým jsem napsala prolog,a občas i první kapitolu.Je tu několik článků,ve kterých popisuju svoje přemrštěné pubertální pocity a výjevy z mého,samozřejmě naprosto průměrného a obyčejného života,které nikoho nebaví číst.Sem tam něco na téma týdne a vyjímečně nějaká "zajímavá a strhující" teorie.Moje aktivita se snižuje stejně rapidně jako kvalita článků upadající k typu:"Dneska sem obědvala to a to a zítra chci k večeři to a to."Jak ale napravit to zvěrstvo,které jsem tu napáchala?Nijak.Leda že...Sko(n)čím.Prostě tenhle blog upadne do zapomění (pokud se to už nestalo) a náhodným návštěvníkům bude sloužit jako odstrašující případ.A kdyby se po mě někdo přeci jenom sháněl,nedělejte to.Už nejsem stejná jako dřív.Možná byste byli zklamaní.Dejme tomu,že můj složitý mozek se přesunul do jiného stadia.Stydím se.Stydím se za tenhle článek.Za tenhle blog.Za moje chování,které ani trochu neovlivňovala moje svobodná vůle.Ten měsíc a půl jsem uvažovala.Přemýšlela jsem a spekulovala o tom s plastovými figurkami superhrdinů v bratrancově kufru,když jsme spolu trávili minulý týden.Probírala jsem to se svojí kočkou (ikdyž jsem spíš já její majetek než ona můj),která nikdy neměla přílišné pochopení pro moje pubertální problémy.Šeptala jsem do kmenu jabloně,a všichni-já,superhrdinové i vojáčci,kočka i jabloň-jsme se jednohlasně rozhodli pro změnu.Rozhodující byl zejména minulý týden.Když jsem seděla na svém strašně nevkusném kufru před chalupou,čekala na mámu a neměla co dělat,uvázala jsem si kolem hlavy šátek,sebrala to malé,svíjející se škvrně (bratrance) a hráli jsme si na věštce.Když jsem doprorokovala několik mnohonásobných vražd a přírodních katastrof z dědečkovy ruky,vysekla jsem poklonku a představila se jako věštkyně Melodie.A ta teď jsem.Už žádná Emmie,Emmily ani nic podobného.Už nejsem ta dívka,která psala tenhle blog.Už jím nedýchám.Ta holka už nežije.Neplánuju jí v brzké době zase oživit.Vlastně ji chci pohřbít někde na Sibiři,abych jí už nikdy nepotkala.
Tak asi adieu,sbohem a šáteček.Mějte se hezky,moji imaginárníci.
-Psycho Melodie
 

Zpověď hříšné nicky

31. července 2013 v 13:34 | emmie |  Superhrdinové od A do Z (+pár šťavnatých detailů)
Promiň.Promiň,že tiše trpím když se mi směješ.Promiň za to,že jsem tak dětinská?Tak infantilní?Ano,určitě jsem to já,která je v naší dvojici ta hloupá.Tak,která všem velí,ale nikdo netuší proč.Ta,které bys neřekla nic osobního ve strachu,že se ti vysměje.Ona je přece dokonalá.Jsem ta,která chápe všechno a zároveň nic.Ne,počkej.To určitě ne.Myslím,a docela určitě to taky vím,že nejsem ta,která se směje a šklebí za každým tvým slovem.Jsem snad ta,která s očima plnýma pobaveného vztek smíšeného s paranoiou citlivě a precizně bodá a zraňuje,s takovou lehkostí,jako když zkušená švadlena přišívá drobounké knoflíky čirého zla?Ne,nejsem.Vlastně jsem spíš jemná látka,která už neunese tíhu těch knoflíků.Ta,která tiše naslochá zraňujícím slovům a přitom neřekne nic.Ta,která zoufale touží-po čem vlastně?Miluji tě,a zároveň nenávidím.Stydím se za tebe.Nesměješ se mým vtipům.Když legračně pózuješ,dusím se smíchy,ikdyž mi to legrační vůbec nepřipadá.Nechávám tě myslet si,že jsi perfektní,abys mě nechala napokoji.Je to tak zvláštní,v tvojí společnosti jsem průměrná.Nemám hezké dlouhé nohy,ale dvě uzoučné tyčky.Nemám krásné vlnité vlasy,mám prapodivnou a nekontrolovatelnou kštici hadích ocásků,co se kroutí a vůbec nejsou pěkné.A přitom mě máš ráda.Často si pokládám otázku,jestli jsem jediná,kdo má rád tebe.Jestli je víc takových cvoků,kteří by dobrovolně trpěli za napjatou atmostéru,několik hodin nudy a probírání věcí které je vůbec nezajímají.Protože vždycky mluvíš ty.A když promluvím já,je to hloupé,směšné,trapné a nedůležité.Copak já jsem nedůležitá?Komu záleží na ostatních?Teď si to uvědomuji:Jsi to ty.To ty jsi ta samozvaná královna,ta která určje rytmus.Říkáš,co mám dělat a doplňuješ to slovy "zábava" a "super".Nejsem hloupá.Ale i přesto se tak chovám,když raději neodpovídám na tvoji pobídku "Tak vymysli něco ty.",která bezpodmínečně následuje mé nesouhlasné zamručení,když vyhodnotím tvůj návrh.Moje zábava je přece hloupá a nudná,ale hlavně dětinská.Tak proč bych ji měla navrhovat zrovna tobě?Nad každým mým nápadem ohrnuješ nosNechápeš,že já chápu.Že slyším tlumené hlasy z vedlejšího pokoje,že chápu,co znamenají.Chtěla jsi někdy,abych se tak cítila?Ublížená,nedůležitá,podřadná.Ale mám takový pocit,co hluboko uvnitř mě dloube a rýpe a chce se dostat ven:Nechci už nadále být tvůj pes.Nechci za tebou běhat a plnit tvoje rozkazy,nechci být ta trapná a ošklivá,která jenoom zviditelní tvoje přednosti.Proč si všichni myslí,že taková jsem?Ale to je jen malý hloupý pocit,nedůležitý,jako všechno ostatní.Promiň.Promiň že tiše trpím když se mi směješ.

Něco pro pobavení aneb ze života

31. května 2013 v 17:20 | ElČa
Pár citátů :
MHD je jako smrt. Nikdy nevíš kdy přijde.
50% teenagerů vidí život optimisticky, zbylých 50% nemá na drogy peníze.
Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.
Chceš-li mít z dítěte vola,pomůže ti k tomu škola.
Kdo jinému jámu kopá je někde na brigádě.
:)
 


Jeké to bylo překvapení,když jsem si rozbila obličej

Takže...už se vám to někdy stalo?Víte,co myslím.Jdu si tak po ulici,strašně šťastná,koukám do oblak a nevšímám si výmolů na cestě.Nevidím,jak se cesta mění v kostrbatou stezku,která mě vede hlouběji a hlouběji do lesa.Nevnímám varovné hvízdání ptáků a necítím,jak mě někdo tahá za rukáv,neslyším jeho zoufalé "Vrať se!Neodcházej,prosím!"...prostě mám svoje štěstí,svoje slunce,které svítí dál a dál a mě se zdá,že je jasnější a jasnější.Miluji svoje znovu získané slunce,které je pro mě vším a které jsem před nedávnem tak bolestivě ztratila.A myslím si,že už mi ho nemůže nikdo vzít.Slunce nesvítí jenom na mě.Nejsem pro ně jedinečná,jako to bývalo dřív,jsem jen někdo další,kdo vužívá jeho záře.Jenom někdo.Pro moje slunce možná neznamenám vůbec nic.JSEM nic.Jen další prázdné tělo,postava bez tváře.Ale já to netuším.Nevidím to.Opouštím svoje přátele a žiju jenom pro slunce,vlastně bych měla říct Slunce?Už jsem v hlubokém lese.Neznám cestu spátky.Ale pořád mám Slunce.Moje Sluncese ztrácí Mezi korunami stromů.Pomalu,pomaleji než kdy dřív,ale přeci jen přichází tma.Já jí nevidím.Pořád vnímám jen slaboučký obrys svého milovaného Slunce,jak prosvítá mezi stromy...Tma.Zprvu nechápu,jak se to stalo.Kde je Slunce?Kam odešlo?Proč už nezáří?Vím,že mě čeká noc.Dlouhá,předlouhá.Chladná,spíše mrazivá.Krutá.Bloudím po lese.Vyděšeně křičím,volám o pomoc,ale marně.Moji přátelé zůstali daleko,na kraji tmavého lesa.Nikdo mi nepomůže.Už bloudím dlouho.Bolí mě v krku od neustálého křičení.Mám strach.Nepohnulo se tam něco?Určitě to byl jenom výplod mojí fantazie.Můj vlastní stín mě děsí k smrti.Jsem paranoidní.Nebezpečí je všude."Co se to se mnou stalo?" ptám se sama sebe.Proč tu sedím a vyděšeně čekám,až se moje Slunce zase objeví,až si pro mě přijde?Nepřijde pro mě.Teď už to vím.Pro Slunce nic neznamenám.Najednou se mi stýská po mých starých přátelích.Vždyť to byli oni,kdo mě varoval před výmoly na cestě,a já je neposlouchala.Nechtěla jsem slyšet,že pro Slunce jsem nikdo.Ale teď už to vím.Najednou se se mnou celý svět zatočí a já padám a padám nekonečnou propastí.Zdá se to jako dny,týdny,ale nepadám déle než pět vteřin.Pak dopadám tvrdě na chladnou zem.Pomalu si sedám a sahám si na nos.Cítím mezi prsty téct krev.Mám jí všude na obličeji.Přes krev nic nevidím.Bolí to.Tak moc to bolí.Snažím se nějak zastavit krvácení.Volám znovu o pomoc,ale z hrdla my neunikne jediná hláska.Ne!Mám už moc málo krve.Už nic necítím-bolest,lásku,smutek,strach...Omdlévám.
Otevírám oči.Nic si nepamatuju.Co se to stalo?Jsem pořád v lese.Všude je sice tma,ale já vidím jasně,zřetelně rozpoznávám i drobné jehličí.Někde v dálce svítí jasné,bílé světlo.Zase můžu mluvit.Už nemám obličej mokrý od krve.Rozhlédnu se kolem sebe.Už nevidím stromy.Je tohle tunel?Ano.Takže umírám.Stačí jít za světlem...Slyším nějaké hlasy.Jsou mi povědomé...volají stejná slova.Něco jako "zůstaň","vrať se","neodcházej".Neslyším je moc dobře,ale vnímám je.Otáčím se.Už nevidím žádné světlo.Jenom tmu.A jdu hlouběji a hlouběji do té nekonečné,černočerné tmy.Hlasy už jsou zřetelnější,slyším je jasněji a jasněji.A pak už zase vidím Slunce.Počkat-je to doopravdy moje Slunce?Zkoumám ho zblízka,snažím se najít rozdíl...A opravdu.Je to jiné Slunce,vlastně už jenom slunce.Ale je krásnější a jasnější než kdy dřív.Rozhlédnu se kolem.Všude kolem mě rostou květiny.Za mnou je les,ve slunečním světle tak krásný.A přede mnou,někde v dáli,je cesta.Ta cesta,kterou jsem přišla.Až teď si všímám,že tu nejsem sama.Obklopují mě čtyři postavy.Jsou krásné.Vypadají..jako andělé?Jsem si ale jistá,že nejsem mrtvá.Vlastně se cítím živější,než kdy dřív.Chytáme se společně za ruce a odcházíme květinovým polem ke staré známé cestě,vedoucí ke štěstí.........Otevírám oči.Byl to krásný,překrásný sen.Obličej mě pořád bolí,cítím pach krve.Snažím se rozvzpomenout,co se to stalo.Poranila jsem se.Omdlela jsem.Zdál se mi sen.Krásný sen.A ač to nebyla realita,mám te´d nový cíl.Vstávám a potlačím všechnu bolest ze zlomených kostí.Nevnímám krev,strach ani bolest a jdu dál,Dál a dál.A snad jednou dojdu na květinové pole.....

Hola hola,Itálie volá...!

20. května 2013 v 20:11 | emmie |  Superhrdinové od A do Z (+pár šťavnatých detailů)
Takže...hej hou!Vím,že asi čekáte (po dlouhé době) něco smysluplného,ale naopak!Píšu jen tak informačně...Celý týden tu až do 28.5. nebudu,protožeeeee.....


O podstatě hudby

Takže...opravdu nechci rozebírat hudební styly a kázat vá tu,co je správné a co ne,co poslouchat,co nesnášet.Každému se přece líbí něco jiného,ne?Já osobně poslouchám vedle rockové klasiky AC/DC poněkud odlišnou hudbu...Chodím už šestžm (a konečně posledním) rokem na hudební nauku.Učí nás laskavá starší paní,o jejímž vzhledu by se dalo hovořit jako o podobě víly.Pouští nám árie,ukázky operního zpěvu,orchestry a podobně...podle toho,co se zrovna hodí k učivu.No a tím chci říct,jak je zajímavý vývoj hudby.Možná ještě před sto lety byla tohle moderní hudba,kterou tehdy poslouchali mladí.Uběhlo sotva šedesát let a hudba se výrazně změnila.No a pak,ani jste okem nemrkli,přišla Abba a ostatní legendární kapely/zpěváci...A potom bylo velké bum,sbohem legendy a ahoj "moderní" hudbo!Nevím,nemůžu si pomoct,ale v dnešní době je tolik zpěváků a zpěvaček,přitom kolik jich umí doopravdy dobře zpívat,spočítala bych na prstech jedné ruky.Ale-každého názor,to si myslím jenom já.Ale možná se poslední dobou vrací žánr devatenáctého století-trochu zmodernizovaný,epický,dechberoucí....

Vyvolení 1.kapitola

7. května 2013 v 22:56 | emmie
Takže...povídka,ke které snad dokážu napsat druhou kapitolu...?
Byla půlnoc.Mocná bouře lomcovala s okny a stará žena nemohla spát.Ležíc na boku pozorovala,jak za zamřížovaným oknem stékají kapky deště.Zvláštní,pomyslela si žena,přesně taková noc byla,když jsme našli ty dva.Jak jen že se jmenovali?Už mi paměť neslouží...usmála se sama nad sebou a rozvzpomínala se na staré časy.Dětský domov byl pořád její,ikdyž oni říkali,že už ne.Byla tehdy velká bouřka,jako tahle.Ani tenkrát jsem nemohla spát,cítila jsem,že se něco stane.A sotva odbyla půlnoc,ozval se zvonek a já pak přede dveřmi našla ty děti.Jen jméno si pamatovaly,nic víc...Zrovna tou dobou,kdesi za kouzelnou zdí,u okna stála krásná tmavovlasá žena v modrých šatech z pravého hedvábí."Drahá,pojď už spát,"kolem ramen jí objal nějaký muž.Měl rozčepýřené,černohnědé vlasy a věrné a ustarané jantarové oči.Pleť měl sivou jako bílá holubice.Všichni věděli,kolik starostí leží na jeho bedrech,ale jen královna se opravdu starala."Spát?Já nemůžu spát,když se děje tohle."pokynula směrem k oknu,"Ty ano?"její hlas byl až překvapivě klidný,což krále vždy vyvádělo z míry.Blesk proťal temnotu,jež vládla venku a na chvilku odhalil hrůzné siluety nočních tvorů,kterých se královna tak děsila.V té malé chvilce jasného žlutého světla mohli oba vládci spatřit také tuhý led.Led,který se vkrádal potichoučku každou noc blíž a blíž až do morku kostí.Nešťastní byli ti,kterým se nepodařilo uniknout děsivým spárům smrti.Zmrzlá krusta už pokrývala přes půlku království a oba dva vládci věděli,že jim ubýhá čas.Nikdo to ještě neřekl nahlas,ale všichni věděli,že jejich jedinou spásou jsou dědicové trůnu,ztracení za zdí.Zároveň si všichni uvědomovali,že nemají žádnou šanci včas je najít.Až doposud jejich hledání zabralo spoustu času,který zde nikdo neměl.Kdoví,říkalo se mezi lidmi,jestli už nejsou dávno mrtví.Ale královna věřila,že žijí.Její víru držel naživu dar víly sudičky,jež každému děťátku vložila do kolébky .Dřevěná soška malého srdce,ručně vyřezávaná,měla čarovnou moc.Teď obě sošky byly zamrzlé pevným,těžkým ledem.Však hluboko pod ledovou krustou stále dřímal život královniných dětí.Až zemřou,srdce pukne,rozletí se na tisíc ledových střepů.Podle věštby se zaryjou královně do kůže a do krve jí vnesou smrtelný jed.Ale královna nevěřila v takový konec.Doufala,že jednoho dne led roztaje a s ním i celá zem,že se znovu obnoví bývalá krása,že stromy budou opět zelené,že květiny budou kvést a slunce hřát.V to věřila.Jak naivní.Čistě nevinné.Assén se tomu někdy téměř smála,jak hloupé bylo věřit v návrat jejích dětí,záchranu jejího lidu.Ale co jiného jí zbývalo?
"Víš,kromě toho našeho,existuje ještě jeden svět.Je to krásný a podivuhodný svět,kde existují kouzla a čáry,kde nic není nemožné.Můžeš létat,číst myšlenky a ovládat všechny živly.Můžeš cokoliv." dívka se usmála a pohlédla do jiskřivých jantarových očí svého bratra.Pohledem jí lpěl na rtech a doslova hltal každé její slovo.Strčila si za ucho pramen tmavých vlasů a vyprávěla dál:"Ale život v tom světě nebyl jednoduchý."
"
Jak to?!" vyhrknul chlapec."Kdybys poslouchal,"napomenula ho sestra,"možná by ses to dozvěděl.Možná taky ne."
"A jak vím,že se to dozvím?"
"Nevíš."
"V tom případě to budu muset zařídit.Jak?"
"Stačí být potichu." Oba se uchechtli.
"Původně bylo všechno v pořádku.Lidem vládli Nesmrtelní,andělé,jejichž moc byla neomeziltelná.Ale byli hodní.Existovalo sedm Původních andělů a šest Dcer.Po celá staletí udržovali na světě řád a mír.Až jednoho dne,jedna z šesti Dcer,jmenovala se Nexera,porodila syna.Byl to nadaný,chytrý a zvídavý hoch a když vyrostl,stal se z něj silný a mocný mladý muž.Původní Nesmrtelní se ho začali obávat,a tak se rozhodli ho zabít.Nexera se však o plánované vraždě dozvěděla a spolu se synem Attikem uprchla.Skrývali se v horách,dokud se Attikus nestal plnoletým a nenabyl plné moci.Pak společně stvořili mocné bytosti,tak děsivé a krásné,až braly dech z úst-draky.První drak byl Mocný,druhý Okouzlující,třetí nesl jméno Neviditelný,pak Ledová,Temný,Věrný,Kouzelná,Krutý,Nádherný a poslední byla dračice jménem Něžná.Stvořili i víc magických bytostí:Jednorožce-bytosti z čirého světla,enty a driády-stromy,do kterých se vtělí duše zemřelých,nebo kočky-tvory tak tajemné,že jejich záhadu nedokázali rozluštit ani nejmoudřejší z Nesmrtelných."
"Kočky?" přerušil dívku její posluchač."Vážně?"
"Ano.Copak nevíš,že kočky sou kouzelný?"
"Jasně.Naše Borůvka je kouzelná akorát ve válení se na gauči."
"Achjo,s tebou je to marný."
"Asi máš pravdu...Jak to dopadlo s těma dvěma?"
"Najednou tě to zajímá?"
"Zajímalo mě to i předtím!"
"No tak dobře....Ostatním Původním došlo,co se chystá a vydali se za svou dcerou do hor.Omluvili se jí,ale Nexera jejich omluvu nepřijala.Attikus pak vyhlásil svým dědům válku,která trvala stovky let.Až dračice Ledová nemohla vystát všechen ten boj.Svým ledovým dechem zmrazila celé bojiště a nakonec se sama proměnila v ledovou sochu,která tam stála na památku strašlivé války.Ostatní draci se odebrali do hor.Původní zůstali zmraženi a naslala éra Synů,potomků pěti Dcer.Ale bez Původních andělů nedokázal nikdo,ani Attikus udržet temnotu,která se skrývala pod povrchem.A tak se na svět pomalu začaly prodírat beznaděj,žal a destruktivní,věčná a ledová tma.To ale nebylo všechno-temnota byla tak mocná,že pohnula se sochou Ledové dračice a po celé zemi se pomalu,pomaloučku začal plížit smrtící led.Magický svět se řítí do záhuby.Legenda ovšem praví,že jednoho dne se narodí vyvolený,chlapec či dívka rodu královského,a ten magickou dimenzi zachrání.A jednoho dne se vyvolený opravdu narodil,ale byl unesen a teď žije kdesi za kouzelnou zdí,která odděluje svět lidí a kouzel..."
"A tak to bude navždycky?Vyvolený vyroste a umře ve světě lidí,zatímco magická dimenze se rozpadne na kousíčky ledu jako nanuk?To je nespravedlivé."zamračil se chlapec-Henry.
"Já vím,ale s tím nic nenaděláš."
"Můžeš pozměnit ten příběh-to de,ne?"
Cesmína,tak se dívka jmenovala,se nepatrně ušklíbla:"Nejde."
"Vždyť jsi ho vymyslela ty!"
"Nevymyslela!"dál oponovala Cesmína."Já příběhy nevymýšlím,jenom je vyprávím, víš?Nemůžu pozměnit už danou věc,to přece chápeš."
"Nechápu,ale to je fuk."
Ten den měl Henry hodně o čem přemýšlet.Miloval,když mu Cesmína vyprávěla příběhy.Měla hebký,příjemný hlas a když vyprávěla,příběhy jako by se vám odehrávaly přímo před očima.Aniž by je popisovala,všechny postavy viděl tak živě,jako by to byli skuteční lidé.Realita jako by se rozplynula,jako by si na ně mohl sáhnout,jako by byl součástí děje.Bylo to krásné.

Identifikace dívčích typů,které denně potkáváme na ulici

Takže...přemýšlela jsem.K tomuhle článku mě inspirovalo pár událostí,které vám ale nebudu vypisovat.Tak si říkám,proč jsou dnešní holky takové?Myslím,proč místo toho,kam půjdou na vysokou,řeší nejnovější odstín rtěnky?Proč nosí už v jedenácti podprsenky,jen aby byly "cool"?Aby se jim ostatní "chytrolínky" nesmály?Proč se nikdo nezajímá o budoucnost,co s nimi bude,až teda horko těžko odmaturují?Vždyť nejde jenom o to se moderně oblékat a patlat na sebe tuny šminek,nebo ano?6ádná holka nemusí "jít s každým" a dělat všechno proto,aby "byla in" a podobné věci,protože by jí jinak nepřijala skupinka školních krásek.Dívky ve dvanácti letech se malují a předhánějí,která to dostane první.Je tak málo holek s nějakými hodnotami,názory,myšlenkami.Nuž,přeskočme ale kapitolu o fintilkách a koketkách a pojďme se podívat na skupinu,která je ještě mnohem početnější,tím myslím "neobyčejné" holky.
Mám na mysli ta děvčata,která o sobě tvrdí,jak jsou jiná,vyjímečná,že nejsou jako ostatní holky,že MAJÍ hodnoty.Že milují knihy,přírodu,co "opovrhují" kráskami a fintilkami.Tyhle holky jsou zvláštní.Mám pocit,že snad neví,jaké chtějí být.Znám miliardu blogů,které píšou tyhle holky.Nevím,co sio nich mám myslet.Možná se mezi ně taky řadím,ale doufám že ne.Myslím,že patřím do té skupiny,které mají doopravdy rády knihy,mají pravé názory,mají nějakou představu o budoucnosti,vědí,že chtějí vystudovat.Holky,co upřednostňují inteligenci před krásou,co nechtějí být jako ostatní už jen z principu.Zajímám se o kulturu a vzdělání,zárověň ale vím spoustu o duchovnu a esoterice.Jak jednou řekla moje maminka,žiju si ve vlastním světě,kde existují hlavně moje sny a myšlenky,kde uvažuju o podstatě být a žít jako kočka.Autority neuznávám a respekt má u mě málokdo,obzvláště ne učitelé.Nemám v podstatě téměř žádné přátelé a ikdyž je mi to někdy líto,vystačím si i sama.A doufám,že nejsem jediná dívka se svými hodnotami,která nechce být jako ostatní...

Nevinné lži

4. května 2013 v 20:19 | ElČa |  Život v kožichu (aneb jaké to je být kočka)
Ta vyskoká s hnědými vlasy odešla a nechala na stole kakao a toasty. Olíznu si čumák a vyskočím na stůl. Vdechnu skvělou vůni čerstvého právě z toastovače vyndaného toastu. Kečup, šunka, sýr. Hmm.. Pustím se do jídla. Znamenité! Převrhnu kakao a olizuji politý stůl. Slyším kroky.. Ta veliká se vrací! Seskočím ze stolu a spořádaně si sednu na lavičku s ďábelsky retardovaným šklebem. ,,Sabbathe!!", zlobí se na mě ta velká. Snažím se to svést na Caramellku. ,,Nesnaž se mi namňoukat něco jinýho ty můj retarde", teď už se směje a bere mě do náruče. Hladí mě a já vrním. ,,Ty můj neposlucho obludovatej", říká mi. Dá mi pusu na hlavu a položí mě do pelíšku, jde si udělat nový toast. Rozdělí se se mnou, a já jdu vymňoukat něco dobrého ještě u sousedů. Sabbath

Chvilky nudy aneb o čem přemýšlím když nemám co dělat

4. května 2013 v 19:54 | ElČa
Sedím na posteli klátím nohama a hlavou mi rejdí všelijaké myšlenky. U jednoho témata se zastavím a poslouchám své úvahy. Jaktože si nepamatuji, když jsem byla miminko....? Žiji přítomností, nebo jen mozek nedokáže zaznamenat tolik vzpomínek? Ale tady se nejedná jen o minulost... Kolik časuto bude do mých maturit? (jestli nějaké budou :D) Bude to za hodně hodně hodně dlouho. Je to daleko, ale až budu maturovat, budu žít tamtou přítomností, která byla před nějakou dobou moje budoucnost. Není to zvláštní? Když se mě někdo zeptá, jestli si pamatuji, když jsem ležela v kočárku a teta mi vyprávěla pohádky a zpívala ukolébavky, jen zmateně zavrtím hlavou a zkouším si to vybavit. Marně. Nic si nepamatuji... Nebo počkat..... Cítím známou vůni. Ano, je to tetin parfém. To si vybavuji z té minulosti. Ale až mi bude čtyřicet, budu si pamatovat, jaké to bylo, když jsem chodila s kamarádkami do kina nebo jak jsem se se smíchem naoko zlobila na Sabbatha, když mi ukradl toast? Myslím, že ne. Možná si mlhavě budu pamatovat vrnění Chočilky kdyžjsem ji drbala pod bradou. Nevím. A to je na tom to zajímavé. Zkuste taky někdy nechat hlavou projít vaše myšlenky, třeba něco zajímavého vykoumáte.

Kočkám zdar
Elis

Kam dál